Podle Ústavy je rozdělení moci jasné: Kongres má pravomoc vyhlásit válku. Prezident jako vrchní velitel má pravomoc velit armádě ve válce, kterou schválil Kongres. Pokud jde o válku v Íránu, prezident o povolení nežádal ani nebyl udělen Kongresem. Prezident nemůže ústavně vést válku bez povolení Kongresu, pokud země nebyla napadena, není pod útokem nebo nečelí bezprostřednímu útoku. Žádná z těchto podmínek zde není. Příliš dlouho jsme fungovali podle teorie prezidentských válečných pravomocí tak otevřených, že jí chybí cokoli, co by připomínalo omezující princip. Otázka, kterou máme před sebou, není demokraté versus republikáni, ani progresivci versus konzervativci. Je to Kongres proti prezidentovi. Je to článek I versus článek II. Otcové zakladatelé nevyhlásili nezávislost před 250 lety, aby nahradili jednoho krále jiným. Ani tvůrci zakladatelů neměli v úmyslu, aby vrchní velitel měl jednostrannou válečnou autoritu anglického panovníka 18. století. Představa, že prezident může vtáhnout Spojené státy do regionální války na jednom z nejnestabilnějších míst na světě – aniž by Kongres informoval, natož aby získal jeho povolení – je neslučitelná s textem, strukturou a historií Ústavy. Místo aby Kongres hrál druhé housle vůči imperiálnímu prezidentství, musí si znovu vybojovat své právoplatné místo jako první větev vlády – přesně tak, jak to zamýšleli otcové zakladatelé. Jsme článek I z nějakého důvodu. Je čas začít se tak chovat.